Acta non verba. Její čin známe, ale kdo to vlastně byl? Prügelknabe? Nalomený anděl? Otloukánek? Tuto otázku se snaží zodpovědět snímek Já, Olga Hepnarová. Dílo o známé vražedkyni bylo v premiéře uvedeno na letošním Febio Festu.

Film je příběhem dívky, která ve svých dvaadvaceti letech nákladním vozem úmyslně najela v centru Prahy do přibližně třiceti lidí na tramvajové zastávce, osm jich usmrtila. Tuto část příběhu většina z nás zná, ale kdo vlastně Hepnarová byla? Ke svému činu se s hrdostí hlásila, nelitovala ho, považovala ho za svou pomstu vůči společnosti.

„Mě už realita nezajímá,“ říká mladá Hepnarová a baví se s lékařem o absolutním odtržení od světa.

Celé dílo nemá být v žádném případě oslavou masové vražedkyně ani omluvou jejího jednání. Snaží se ji zachytit jako člověka a vůbec pochopit, proč k takovému činu došlo. Což je de facto věc, kterou má rozumná společnost udělat, nechce-li, aby se již takové věci opakovaly.

Zjednodušeně řečeno, čím více se Olga cítí svým okolím nepochopená, tím méně pochopení má pro okolí ona, čím více krutější je k ní osud, tím krutější chce být ona k lidstvu.

„Já, Olga Hepnarová, oběť vaší bestiality, odsuzuji vás k trestu smrti přejetím a prohlašuji, že za můj život je x lidí málo. Acta non verba.“

Matka Olgy (Klára Melíšková) má svůj zúžený pohled na svět, dceři spíše nerozumí než, že by k ní chtěla být chladná a krutá. V okamžiku, když Olga provede pokus o sebevraždu místo toho, aby se jí zeptala, co jí k tomu vedlo, řekne jí, že na to, aby něco takového provedla, nemá dostatečně pevnou vůli. Další nejasností je právě otec, který je označen jako násilník, kde se posléze ve filmu tento fakt nijak nepotvrdí, přispívá to tak trochu k pocitu nejasnosti původního viníka, obdobně jako v případu Olžina téměř jediného přítele v podání Martina Pechláta, který s Olgou soucítí, přičemž se k ní dovede chovat i chladně a necitlivě. Ve filmu je také i možnost, že se pokusí jejího špatného psychického stavu zneužít (požaduje, aby Olga nechala na něho přepsat své auto), zároveň se ale tato domněnka jeho dalším jednáním nijak nepotvrdí.

Ani homosexualita Hepnarové zde není představena jako problém, ačkoli v době, kdy žila, nebyla zdaleka veřejně tak dobře přijímaná jako dnes. Snímek se právě tímto vyhýbá všem zjednodušujícím tvrzením. Kdyby vyobrazil rodiče Hepnarovi, jak se nedovedou smířit s dceřinou homosexualitou, strhl by tento fakt na sebe tolik pozornosti, že by se v očích mnoha diváků mohl stát dominantním důvodem Olžiných frustrací. To, co zde vyzdvihuji jako klad, je ale naopak některými recenzenty označováno za zápor. Nejčastěji uváděný problém je v neschopnosti diváka se do postavy vžít. Podle mě je dávka možnosti vžití se do postavy masové vražedkyně udržena tak akorát. Přeci jenom, kdyby se nás celé dílo pokoušel vést k úplnému pochopení, čekalo by ho nařknutí z morální pokleslosti, jelikož Olžin čin je stále velmi živý.


já, olga hepnarová 03

Přihlaste se k odběru novinek!

Zanechat komentář

Buďte první kdo bude komentovat!

avatar
wpDiscuz