Rodačka z Dobřichovic si svou ,,dokreslenou realitou“ získala obdiv uznávaných ikon světového i tuzemského dění a nyní poprvé přináší své ilustrace i české veřejnosti, a to s výstavou Polojasno.

Vystudovala jste Filmovou akademii Miroslava Ondříčka v Písku obor animace a následně 3D animaci na New York Film Academy, pro kterou jste následně i pracovala jako marketingový specialista a animátor. Jak byste toto období zhodnotila?

Během studia na FAMO v Písku, jsem poprvé navštívila New York a okamžitě se do něj zamilovala. Asi spíš kvůli tomu, že jsem přičichla ke každodennímu životu zdejších lidí a nelítala od jednoho “skvostu” ke druhému. Do teď jsem nebyla na té velké “svobodné” soše a spíš se snažím objevovat nová místa.

Ještě před koncem studia na FAMO mi byla nabídnuta práce v New Yorku, což byl vlastně můj největší sen. Dodělávala jsem studia a řešila, že na podzim následujícího roku se stěhuji na druhý konec světa. Všechno mělo být nové. Nikdy předtím jsem neměla pořádnou práci, bydlela jsem u rodičů a takovéto neosamostatnělé já muselo jít stranou v podstatě v tom okamžiku, co jsem nasedla do letadla.

Právě tyhle všednosti, kterých si ani nevážíte do té doby, než o ně přijdete, mě nakoply k tomu přemýšlet o tom, jestli mi to za to vlastně stojí. Na jedné straně stálo budování si kariéry ve městě, kde se pohybuje světová špička vlastně jakéhokoli oboru, co vás napadne, a na straně druhé moje rodina, kamarádi, můj rodný jazyk, můj pes a všechno, co patří do osobního života. Po 14 měsících žití a bytí v New Yorku jsem si uvědomila, že takhle nejsem šťastná, že ten sen, který se stal skutečností, vlastně není taková bomba, a rozhodla jsem se vrátit zpět. Jsem teď hrozně ráda zpátky a pro někoho to může vypadat jako pohoření a neúspěch, ale pro mě naopak. Našla jsem sama sebe. Začala jsem pracovat na volné noze. Dělám na spoustě skvělých projektech a nemusím sedět od rána do večera zavřená v kanceláři. Když přijde něco zajímavého tam za mořem, nic mi nebrání v tom se sebrat a tomu projektu se věnovat tam.

Co Vás přivedlo ke směru, jakým je technika dokreslování fotografií?

Nic moc hlubokého v tom není. Nemám ráda bílý papír, nebo prázdnou plochu celkově. Líbí se mi na něco reagovat a něco rozvíjet dál a v tom mi fotografie přijde ideální. Dneska fotí všichni všechno. Jen vytáhnete telefon z kapsy a vyfotíte. Fotek jsou miliony, a tak mě baví si těch pár vyvolených upravit podle svého. Snažím se používat fotografie z míst, kde jsem byla a nějak to na mě dýchlo. Ta ilustrace samotná už rozvíjí svůj příběh, který si každý vyloží po svém a to mě na tom baví. Baví mě pozorovat někoho, kdo se na obrázek kouká a je na něm hrozně vidět, že si fantazíruje a úplnou dokonalostí je, když se pousměje.

Byla pro Vás ilustrace odmala vysněným směrem?

Vůbec ne! Já ani nevím, co byl můj dětský sen, ale ilustrace je náhoda. Můj dědeček byl výtvarník a moje máma je taky výtvarnice. Mě začal bavit film a taky jsem se jako menší dostala k animaci. Nakonec jsem se rozhodla jít na vysokou školu na animovanou tvorbu. Vesměs do teď nevím, co jsem, a ani nechci. Baví mě od všeho trochu. Fotografie, film, animace, grafika, režie, ilustrace… Asi by mi přišlo fádní dělat jen jedno, ještě když se to takhle hezky doplňuje.

Máte nějakou svoji práci, ke které máte opravdu osobní vztah, či je pro Vás z nějakého důvodu důležitější než ty ostatní? Jestli ano, tak která to je a proč?

Taková je a snažím se si na ni udělat čas, protože si to zaslouží. Na projektu jsem začala spolupracovat s mojí bývalou paní doktorkou z onkologie. Založila organizaci Můj Nový Život, která se snaží seznámit veřejnost s onkologickými nemocemi u dětí. Slovo rakovina známe všichni a neradi se o tom bavíme. Je to velké tabu, ale ty nemoci kolem nás jsou a když nám přijdou do cesty nebo do cesty někoho blízkého, tak tohle tabu akorát psychicky navodí ten strašný pocit strachu, úzkosti a bezmoci. Když o tom budeme vědět více, než jen informaci, že na rakovinu se umírá, tak se k tomu postavíme jinak. Sama jsem si tím prošla a tvrdím, že ta léčba je třeba z 80 % o vaší hlavě. Doktoři můžou přijít s dokonalou léčbou, ale pokud vy sami si nejste schopni říct “tak a teď se vyléčím a všechno bude v pořádku”, tak je to velmi složité. Ještě ke všemu, ta úspěšnost vyléčení stoupla od padesátých let o několik desítek procent výše. Ano, pořád je to rakovina, která je záhadná, strašně individuální a častokrát nevíme, co ji způsobilo, ale tím, že o ní nebudeme mluvit, to jen zhoršíme.

Jste ten druh umělce, co pro svoji práci potřebuje neustálý přísun podmětů, čili rušný život, či ten druh, který nejraději tvoří sám jen v zajetí svých představ?

Určitě ten první případ! Neustále vymýšlím, co podniknout a kam vycestovat. Ráda experimentuji, ať už v aktivitách, tak třeba i v jídle. Neumím moc nakládat s penězi do budoucna a raději si užiji něco hned, protože si myslím, že je to důležité. Třeba k tomu dospěji, ale na to je ještě čas, ne?

Co je pro Vás při tvorbě největší inspirací? Tvoříte intuitivně, anebo už s jasným záměrem?

Jak kdy. Někdy vím dopředu, ale většinou spíš zpětně, protože si to nejdřív prožiji a pak teprv tvořím. Opačně mi to přijde takové strojené.

zdroj: instagram.com/animateny

Stalo se Vám někdy, že jste byla takzvaně ,,umělecky vyhořelá“? Pokud ano, tak co Vás znovu ,,nastartovalo“?

Bohužel už stalo… Přijde mi to celkem brzo… Měla jsem pocit, že už nemůžu přijít s ničím novým, že budu vykrádat sama sebe a dál prostě nejede vlak. Naštěstí teď jsem zase na nových kolejích a mám v hlavě spoustu projektů. Teď jen aby se líbily i lidem. Oni si vždy zvyknou na jednu věc, která se jim líbí, a požadují to pořád dokola. A když vybočíte z jejich představ, tak už to podle nich není ono. Musí se asi nějak pomalu, ještě jsem na to moc nepřišla.

Čeho si nejvíce ceníte ve své předchozí praxi a jakým směrem byste chtěla, aby vaše kroky směřovaly? 

Cením si všech těch příležitostí, které se mi naskytly od skvělých lidí. Ať už to byl ředitel New York Film Academy, který mi nabídl práci v NYC, tak můj oblíbený kuchař Jamie Oliver, nebo i teď Tomáš Klus a spousta dalších. Všichni jsou to inspirativní lidé, kteří mi dali šanci a věří mi v tom, co dělám. Vážím si toho a ráda bych, aby takové projekty přicházely i dál.

Co pro Vás byl největší milník ve Vaší práci? Respektive co Vás nejvíce posunulo kupředu?

Nevím, jestli tomu říkat milník, ale zkušenost určitě. Žití a práce v New Yorku… Asi jsem si to představovala trochu jinak. Ten americký sen se rozplýval docela rychle a já přicházela na to, jak to v NYC funguje. Lidi jsou tam celkem sobecký, nikdo vám neporadí, jak na to. Musíte si tu cestu vydupat sami a musíte být velcí kariéristi a to já asi zas tolik nejsem. Záleží mi dost na věcech okolo a následně to má i vliv na moji práci.

Můžete čtenářům přiblížit zaměření výstavy Polojasno, kterou pořádáte v nejbližších dnech a na co se na ní mohou těšit?

Pražská výstava POLOJASNO, je mou první samostatnou výstavní prezentací v České republice, která všem návštěvníkům přiblíží průřez mou dosavadní newyorskou i českou tvorbou. Nemám příliš v oblibě statické výstavy, proto ta moje bude do značné míry interaktivní tak, aby diváky co nejvíce vtáhla do tématu a umocnila jejich zážitek z mých fotografií.

Interaktivní výstavu Elišky podzimkové můžete navštívit v termínu od 3. 10. – 20. 11. 2016 v pražské Jindřišské věži a o aktualitách se můžete informovat na facebookové události nebo na webových stránkách www.animateny.com.

plakat-polojasno

Autor: Dominik Zýka

Přihlaste se k odběru novinek!

Zanechat komentář

Buďte první kdo bude komentovat!

avatar
wpDiscuz