BUM, ozval se výstřel.

foto: Mirka Zítová

A kurva, zase jsem zaspal.

Vybíhám ze startovních bloků a už při prvních metrech vidim, že jsem pomalejší. Ale celý kolečko, těch nádhernejch zlatejch 400 metrů, je pořád předemnou. 395 momentálně. Koutkem oka zahlédnu, jak startér dává dolů nataženou paži s pistolí. Mračí se a já si toho všimnu, což je divný, protože normálně si nevšimnu při běhu ničeho, ale tohle nevypadá jako obyčejnej závod.

Na tribuně hned vedle pána, kterej je napasovanej do svítivě žlutýho tílka, sedí moje Naděje. Ani jsem nevěděl, že dneska přijde. Kouká na mě svýma modrýma očima a já nevim, co si myslí. Její rty se ale nenápadně hýbou, všimnu si. Přijde mi, jako kdyby chtěla něco zakřičet. A pak to slyšim.

POJĎ TOME!

A já jdu. Ne já běžim. Pojď Tome. Ale kam? Já vlastně nevim, kam mám kurva jít.

Právě míjím ceduli, která stojí ve vnější dráze s nápisem: V první dráze se nekluše! Tak pomalej snad nejsem, nějak mi to celkem utíká, snad jsem to nepřepálil. Celej běh nějak podivně utíká, ani jsem se ještě nestihl po startu vzpřímit a už jsem za první částí. Debilní lehtání ve všech napnutejch svalech a chuť si odplivnout a pořádně se nadechnout.

Soupeři předemnou běžej jak smyslů zbavený. Číslo na jejich dresech je rozmazaný a obličejů si takhle ani nemůžu všimnout. Všechno je moc rychlý. Timhle tempem v závěru určitě vytuhnu. Stejně se jich snažim držet. Klasická taktika na druhý stovce je, že uvolníte krok, aniž byste ztratili rychlost. Mě se ale nejde uvolnit. Můj obličej se totálně zaťal. Na okamžik jako bych ho spatřil a ten pohled jsem ještě neviděl, je plnej křeče. Nepoznávám se.

POJĎ TOME!

Ale kam kurňa? Kam mám jít?

Vbíhám do třetí stovky a najednou mám pocit že to vim. Je to jako prozření zčistajasna. Ten uchopitelnej pocit, kterej znáš, když běžíš po jistym povrchu. Tartan pod nohama důvěrně poznáváš a je ti bližší než cíl. Je jedno jak doběhneš, teď si vyhrál ty. Teď jsme vyhráli my. Už vim kam, chci za tou Nadějí.

Na konci třetí stovky se vyrovnávají handicapy ze startu a teď je to všechno nebo nic. Teď to musim zatáhnout, dát do toho všechno, nemyslet, zkusit to a jediný, co je jistý, že to bude bolet. Se všemi jsme na to stejně, v jedný rovině vbíháme do posledních nekonečnejch sta metrů. Nad cílem se vznáší opar z vedra, takže je i cíl rozmazanej. Vmžiku se podívám na ostatní závodníky a vidím, že jejich obličeje jsou nestálý, jakoby se pořád měnily. Jednou je rozeznávám, najednou je to někdo, koho jsem znal, pak je to snad můj brácha a už je to zase někdo cizí.

POJĎ TOMEEEE!

Začíná to bolet.

Teď už to bolí neskutečně. Můžu dýchat, ale po celém těle se mi rozlévá kyselina mléčná. Po celém těle se mi rozlévá bezmoc. Přestávám ovládat tělo. Předemnou se objevuje zeď a já do ní narážim a tlačim před sebou. Závodník ve vedlejší dráze mě  předbíhat a já toho šmejda poznávám. Má na hlavě ciferník a mění vteřiny, který teď plynou jako roky. Ve vnější dráze mě začíná předbíhat další a já se na něj taky periferně podívám a i když ho nevidim zřetelně, protože na pravý oko vidim hůř, tak bych se vsadil, že jsem to já, jen vypadám mladší.

Dal bych si panáka, tak pojď Tome.

V kostech, ve svalech, v mysli a všude okolo, kde existuju, kde proběhnu, citim porážku a je to jako dobře mířená rána na moje koule, ale ještě snad není konec.

POOOOOOOOJĎ TOME! Přijdu, nebojte se.

Posledních pár metrů.

Finišujeme.

Ostatní už doběhli a já teprve dobíhám a při doběhu koukám na to místo, kde seděla moje Naděje. Už nesedí. Stojí. Stojí vedle toho kretenskýho chlapa s tim debilním šaškovskym tílkem a líbá se s ním. A já tam už jen stojím jako socha Václava a koukám na její zářivej kroužek. Nikdy mi nebylo hůř. Pojď Tome. Nikam nejdu. Jen se otočím, kleknu si na trávník vedle trati, podívám se do sebe a vybleju všechny slzy.

foto: Mirka Zítová

Mám hodinu na oddych, dát si trochu Coca-Coly, aby mi slehl žaludek a pak běžim další závod. A Naděje zase sedí na tribuně. Nic moc se nezměnilo, jen už není tak krásná.

Zanechat komentář

Buďte první kdo bude komentovat!

avatar