Wow. To si tak jednou ve středu večer zajdete na koncert v domnění, že onen interpret není zas tolik známý masové skupině lidí, takže to bude prostě taková pohodička… A ono ne, už po příjezdu k MeetFactory se na mě škodolibě směje půlkilometrová fronta lidí, která se stejně jako já snaží dostat dovnitř, jakoby mi naznačovala: “Haha, blbečku, měl jsi přijít dřív, teď to nestihneš,” a já si říkám, jestli jsem opravdu na tom koncertě, na který jsem měl v plánu jít. Jsem, Ventolin křtí své zbrusu nové album Vitajte a ku*va hodně lidí chce být u toho, stejně jako já.
Všude chodím pozdě, to už není novinka. I sem jsem dorazil za pět minut dvanáct, respektive přesně za pět minut deset, a to jsem byl ve třičtvrtě ještě doma. Ventolin má začít ve 22:15. Fronta u vstupu? Předběhnu. Fronta u šaten? Předběhnu. Dobrý, formality máme zmáknutý, můžeme jít k pódiu.
Tak to je nářez. Meetkem se rozeznívá dunivé techno a vibrace jdou cítit doslova až v žaludku. Nevím, jestli to byl záměr, že repráky dunily tak moc, nebo jestli zvukaři teprve ladili své přístroje před příchodem hlavní hvězdy. Každopádně to bylo působivý. Jako předskokani vystoupili Johuš Matuš a François Svalis a já si rval vlasy za svoji nedochvilnost, protože jsem ze Svalisova setu stihnul sotva 10 minut. Ti, co přišli dřív, museli být už slušně vydupaný a ready na show Ventolina. Já se jdu naladit pivkem a matéčkem. A vy se před čtením zbytku článku nalaďte tak, že si zapnete album Vitajte.
A je to tu, show začíná písní Cesta Smutného Stromu, stejně jako začíná i samotné album, které je skvěle fungujícími tanečními vypalovačkami doslova plné. Dav šílí, zvedá ruce nad hlavu, tančí. Při hitu Disco Science, který všichni příchozí, mezi kterými byly veškeré věkové skupiny – od mládenc po stařecs, znají i díky skvělému videoklipu, se litry vytančeného potu rapidně zvyšují. Mix elektroniky, synth-popu, techna a bůh ví čeho ještě, retro atmosféra, schválně bizarní look Ventolina, všechno dohromady to prostě zatraceně dobře funguje. (Jak sám Ventolin popisuje zvukovou stránku své desky, se můžete dočíst tady.) Zvuk je fajn, i když mohl být klidně o něco víc nahlas, už jsem to tolik “v žaludku” necítil. Nebo že by to bylo tím, že jsem stál za sloupem, protože jsem byl moc málo asertivní na to se prorvat za lepším místem? Asi jsem moc málo opilý, jdu si dát další dvanáctku.
Když už se prodírám o něco víc dopředu, zastaví mě nějaký cizinec:
C (cizinec): “Hey, do you speak English?”
J (já): Jéžiš, ten zas bude nabízet nějakou extázi… “Yes, how can I help you?”
C: “Why is everybody so crazy about this guy and why is there like thousand of people? Is he famous?”
Rád jsem mu vysvětlil, že jsem sám překvapenej, kolik dorazilo lidí, fakt jsem to nečekal. Proč se lidem líbí? Asi proto, že to, jak přistupuje ke svojí tvorbě, tu u nás není tolik obvyklý, není komerční, má koule. Jo a taky jsem mu pro zajímavost řekl, že tohle všechno dělá jen jako vedlejšák, že Ventolin jinak jako Mgr. David Doubek, Ph.D. přednáší na Katedře psychologie na Univerzitě Karlově. Taky jste to nevěděli? Haha, no fakt, nedělám si prdel!
K samotnému koncertu je asi zbytečný cokoliv dodávat, kdo nezažil, nepochopí, kdo zažil, roní nyní slzy, že už to skončilo. I já. A jsem přesvědčený, že tuhle rychtičku chci zažít minimálně ještě jednou. Takže otvírám Facebook a hledám si, kde Ventolin ještě v rámci svého turné vystoupí, na něj bych si zajel klidně na druhej konec republiky… A nebo třeba do Hradce? Do NUUKu, kde se kromě koncertu, který se koná už zítra, 7. října, uskuteční i pingpongový turnaj. Wow. A tady máte pár fotek…
Narovinu, fotograf nejsem, ale snažil jsem se aspoň pár fotek udělat, abych vám mohl ukázat, jak to tak asi mohlo v MeetFactory vypadat, tak mi třeba hoďte follow. A jestli toužíte po něčem kvalitnějším, mrkněte třeba na fotoreport od Honzy Koláře. Jo a při čekání na Uber domů jsem si koupil i vinyl. Od samotnýho Ventolina! S podpisem! A fotkou! A GIFem! Jsem spokojen.
