Román oceňovaného českého spisovatele Jiřího Hájíčka, který se stal Knihou roku 2016 v anketě Lidových novin, vychází jako audiokniha DEŠŤOVÁ HŮL v podání Martina Pechláta.

„Jako dítě jsem většinu prázdnin trávil na vsi u Jindřichova Hradce, kde měla ateliér moje babička – malířka. Mám tedy v živé paměti atmosféru jižních Čech, kde se odehrává děj románu Dešťová hůl.  Důvěrně znám všechny ty rybníky, blata, louky a lesy, těžké letní bouřkové mraky odrážející se na vodní hladině… Od té doby každý slovní popis vnímám z perspektivy dlouhých výletů do krajiny i skic, které na nich vznikaly a které později v ateliéru sloužily jako předlohy. Připomínku na ten jedinečný pohled pak babička přenášela z beztvarých barev na paletě štětcem na plátno,“ vzpomíná Martin Pilař, ředitel vydavatelství OneHotBook. A dodává: „Jiří Hájíček zase své ,plátno‘ mistrně zaplňuje slovy, která pak osvobozujeme od tiskařské černě a skrze talentované narátory jim dáváme barvu i vůni a necháváme kouzlo příběhů a obrazů naplno ožít na vnitřní straně víček.“ Režisér Hynek Pekárek k tomu doplnil: „Prakticky od první frekvence jsem si říkal, že Martin Pechlát je pro tu postavu jako dělaný. Podle mě je dobré obsazení interpreta audioknihy osmdesát procent úspěchu. Martin Pechlát přesně vyhmátl polohu znaveného intelektuála z menšího českého města, který má problémy se spánkem i životem.“ S výběrem interpreta byl spokojený i samotný Jiří Hájíček: „Autor vždycky slyší vnitřní hlas. I jako čtenář, když čtu knížky, tak si to vlastně v duchu čtu nahlas. Ale myslím, že Martin Pechlát má působivý hlas, jeho poloha se mi k tomu hodí. Pechlátův dramatický projev mi imponuje, takže jsem rád, že zrovna on, který hraje v Národním divadle, čte moji knihu.“

Obsah

Správce pozemků Zbyněk se po mnoha letech setkává se svou dávnou láskou, aby jí pomohl s majetkoprávním problémem. Vrací se na venkov, do míst svého dětství a dospívání, a téměř detektivně se zaplete do nejasných okolností sporu o pozemek, ale také do své osobní a manželské krize. Potýká se s nespavostí, bloudí krajinou a mapami, nad nimiž si vysnívá osudy vepsané na zakreslená území. Pro někoho představují užitečně investované peníze a pro jiného znamenají celý život i s dědictvím předchozích generací.

Jiří Hájíček, spisovatel, České Budějovice, 9.9.2015,

„Hodně mě zaujala nenápadně rozvíjená detektivní linie, která se týká pozemkové kauzy, již hlavní hrdina rozkrývá. Zajímalo mě, co za tím je, a byl jsem poměrně dost napjatý. A také se mi líbilo, jak byla popsaná protagonistova insomnie. Opravdu jenom párkrát v životě se mi stalo, že jsem večer nemohl usnout, a vždycky mě to dost vyděsilo a odrovnalo. Představa, že bych tím trpěl permanentně, neustále, že bych nemohl spát… Takže jsem hrdinu vlastně trošku obdivoval, že ještě vůbec může fungovat a dělat svoji práci a žít svoje vztahy a ještě do toho řešit kauzu pozemků. Ale jinak jsme každý z trochu jiného světa,“ prozrazuje narátor audioknihy Martin Pechlát, pro něhož byla četba románu audioknižní premiérou. Nejobtížnější pro něj tedy bylo přivyknout specifickému způsobu podání příběhu, do něhož bylo třeba proniknout. „Nejnáročnější asi bylo ve vyprávění vyjádřit různé způsoby psaní: někdy je to přímá řeč, někdy vyprávění, do toho pak dialogy. Nejtěžší bylo se v tom zorientovat a skákat ze vzpomínek do přímé řeči, do dialogů, pak zase do komentáře, někdy to mělo až básnickou formu… To jsme se pak s režisérem zastavovali, vraceli jsme se k tomu a snažili jsme se to udělat lépe. Trochu jiný tón, takový meditativnější, byl i v té městské nespavosti, zatímco prostředí vesnice, scény s Bohunou – to bylo o něco živější,“ líčí herec a zároveň vysvětluje: „Hlasové herectví je úplně jiná disciplína než herecká práce jako taková. Divadlo se zkouší dva tři měsíce, opravdu se to piluje, hledá se interpretační řešení, nějak se konfrontuje vidění režiséra a směřování textu. U audioknihy vnímám, že nejzásadnější je pak pro posluchače vklad autora, a já jsem měl jediný cíl – nezkazit mu to, což znamená text dobře přečíst. A o to jsem se snažil.“

Nahrávku v režii Hynka Pekárka podkresluje hudební doprovod, který otevírá zvuk exotického nástroje zvaného „dešťová hůl“ připomínající vydatnou spršku padajících kapek, jež klidně plyne vpřed v rozvážném tempu udávaném línými perkusemi. Příjemná až popová melodie propojuje v jemné symbióze akustickou kytaru a klavír, melancholií prodchnutou náladu místy čeří živočišné a posmutnělé violoncello.

Audiokniha vychází jako mp3 ke stažení prostřednictvím digitálních distribucí za 269 Kč i jako CD mp3 za 289 Kč. Pouze na portálu Audiolibrix si však mohou členové předplatitelského klubu koupit audioknihu jen za 199 Kč.

UKÁZKU Z AUDIOKNIHY si můžete poslechnout >> ZDE

Hlavně to autorovi nezkazit

Rozhovor s Martinem Pechlátem, interpretem audioknihy Dešťová hůl

Jak se vám Dešťová hůl líbila? Četl jste od Jiřího Hájíčka něco už předtím?

Musím říct, že se mi to líbilo. Byl jsem vždycky jen kousek napřed, ale nevěděl jsem, jak to dopadne, takže jsem byl při četbě napjatý, co se bude dít a jak se to vyvine. Před tím jsem od Jiřího Hájíčka nic nečetl, takže to pro mě byl zážitek – a nejenom interpretační, ale i osobní čtenářský zážitek.

Na přípravu v tomto případě nebylo moc času, jak jste to zvládal?

Před začátkem nahrávání jsem měl přečteno aspoň první osmdesát stran, ale pak už mezi dalšími frekvencemi nebyly takové časové rozestupy a do toho spousta jiné práce… Takže to bylo náročnější, ale postupně jsem se s tím sžíval. A samozřejmě mi hodně pomohl režisér Hynek Pekárek, který mě vždycky dopředu informoval, co se bude dít nebo mi upřesňoval, co je zač která postava, abych ji mohl nějakým způsobem interpretovat. Měl jsem v něm oporu a poskytl mi určitý přehled, věděl jsem, jak to pojmout, přestože nastaly i situace, kdy jsem už četl skoro spatra. Ale doufám, že díky tomu jsem do vyprávění zase přenesl určité napětí, které jsem sám cítil.

Jak jste zmínil, román byl pro vás čtenářský zážitek. Co vás na něm bavilo nejvíc?

Hodně mě zaujala nenápadně rozvíjená detektivní linie, která se týká pozemkové kauzy, již hlavní hrdina rozkrývá. Zajímalo mě, co za tím je a byl jsem poměrně dost napnutý. A také se mi líbilo, jak byla popsaná protagonistova insomnie, ta jeho nespavost. Opravdu jenom párkrát v životě se mi stalo, že jsem večer nemohl usnout a dost mě to vždycky vyděsilo a odrovnalo. Představa, že bych tím trpěl permanentně, neustále, že bych nemohl spát… Takže jsem hrdinu vlastně trošku obdivoval, že ještě vůbec může fungovat a dělat svoji práci a žít svoje vztahy a ještě do toho řešit kauzu pozemků. Ale jinak jsme každý z trochu jiného světa.

Co pro vás bylo při četbě nejnáročnější?

Nejnáročnější asi bylo ve vyprávění vyjádřit různé způsoby psaní: někdy je to přímá řeč, někdy vyprávění, do toho pak dialogy. Nejtěžší bylo se v tom se zorientovat a skákat ze vzpomínek do přímé řeči, do dialogů, pak zase do komentáře, někdy to mělo až básnickou formu… To jsme se pak s režisérem zastavovali, vraceli jsme se k tomu a snažili jsme se to udělat lépe. Trochu jiný tón, takový meditativnější byl i v té městské nespavosti, zatímco prostředí vesnice, scény s Bohunou – to bylo o něco živější.

V čem je pro vás na rozdíl od filmu a divadla jiné hrát jenom hlasem?

Hlasové herectví je úplně jiná disciplína než herecká práce jako taková. Divadlo se zkouší dva tři měsíce, opravdu se to piluje, hledá se interpretační řešení, nějak se konfrontuje vidění režiséra a směřování textu. U audioknihy vnímám, že nejzásadnější je pak pro posluchače vklad autora a já jsem měl jediný cíl – nezkazit mu to – což znamená text dobře přečíst. A o to jsem se snažil.

Co rád čtete?

Hodně mě zasáhla kniha Klub nenapravitelných optimistů, to se mi strašně moc líbilo. Jsem velký milovník historických románů, takže čtu Husitskou epopej od pana Vondrušky. Těším se na to, až zase vyrazím do knihkupectví a nakoupím si knížky na léto. Je pro mě důležité mít čas na čtení. Když jsem byl v Klicperově divadle v Hradci Králové, spoustu knížek jsem přečetl po cestě. Když teď čtu jen v tramvaji, mám jen čtvrthodinku, dvacet minut, nebo půl hodinky se rozečíst, pak musím knížku zase odložit, což mě tolik nebaví. Mám nejradši, když knížku můžu přečíst na jeden zátah. Teď jsem si koupil knížku Citlivý člověk od Jáchyma Topola, na tu se těším.

Máte oblíbeného autora?

Mám rád Umberta Eca, Miku Waltariho, Jáchyma Topola, jeho starší věci.

 

Přihlaste se k odběru novinek!

Zanechat komentář

Buďte první kdo bude komentovat!

avatar
wpDiscuz