Rok se s rokem sešel a je tedy na čase se podívat na to, co nejlepšího se ve filmovém světě za minulý rok urodilo. Byl to rok plný překvapení, kdy snímky, které pro nás mohly znamenat jistotu naprosto propadly ( Batman vs. Superman nebo noví X-men) a naopak nejvíce bodovaly malé, ale zato silné filmy.

Nabízím žebříček deseti nejlepších filmů (bez jakéhokoliv vnitřního pořadí) a jako bonus tři projekty mimo kino.

American Honey

Nový film femme fatale britské filmové tvorby a nejoceňovanější režisérky současnosti Andrey Arnold. Vedle debutující hlavní hrdinky, kterou režisérka objevila na pláži, se k největším hvězdám řadí znovunalezený Shia La Boeuf, který v sobě objevil netušený nový rozměr nejsliztějšího člověka pod sluncem. White trash road movie o hledání sebe sama bez určitého místa v životě, je rozhodně to nejživelnější a nejroztančenější, co jsme mohli loni v kinech vidět. Soundtrack ft. Rae Sremmund, Juicy J a Big Sean.

Boj (Krigen)

Bouřlivý potlesk doprovázel nový film dánského režiséra Tobiase Lindholma při jeho premiéře na předloňském festivalu Benátkách. Morální drama, jež sleduje příběh vojenského kapitána Clause, přemýšlí nad otázkou ceny lidského života a přístupu velmocí k zemím třetího světa. V hlavní roli září Pilou Asbaek, nově známý též ze Hry o trůny. Neuvěřitelně silný a působivý snímek, který ve vás zůstane ještě dlouho po odchodu z kina.

Fúsi

Islandský film o obrovském stydlínovi Fúsim (nejlépe asi vypovídá anglický název snímku Virgin Mountain) se řadí do kategorie tzv malých, milých (feel-good) filmů. Film o hledání sebe a sama a bourání osobních hranic se mohl v lednové záplavě oscar-bitů snadno ztratit, avšak myslím si, že je to velká škoda, protože loni se v kinosálech těžko našel jemnější a citlivější film.

Humr (The Lobster)

Představe si, že žijete v alternativní realitě, kde dle zákonů Města každý nezadaný člověk je zatčen a převezn do Hotelu, kde si do uplynutí 45denní lhůty musíte najít partnera, jinak vás promění ve zvíře vlastního výběru. Můžete však utéct a připojit se ke guerillové skupině singles a doufat, že vás nenajde policejní hlídka. Zní to podivně? Přidejte černý humor a mroží knír Colina Farrella a máte jednu z nebizarnějších a nejkousavějších komedií loňského roku.

Je to jen konec světa (Juste la fin du monde)

Nový snímek hipster oblíbence Xaviera Dolana o mladém spisovateli, který se vrací domů říct své rodině, že umírá, není v kontextu předchozí režisérovy tvorby úplně typický svou vizuální stránkou a drží se minimalismu. Mimo skvělého obsazení francouzské herecké špičky, je největší devízou filmu silný příběh o neschopnosti vnímat okolí kvůli zaslepenosti sebou samými. Dolan je neskutečně silný v zobrazení dysfunkční rodiny (viz Mami nebo Zabil jsem svou matku), přestože údajně s tímto nikdy neměl problémy. Sic kvalit svého předchozího počinu nedosahuje, spolehlivě dojímá také.

Komorná (Aghassi)

K novému filmu jihokorejského režiséra Parka Chan-wooka bychom mohli najít mnoho příměrů – brutální, smyslný, erotický, spletitý… rozhodně ne však nudný. Téměř tříhodinová lesbická filmová hra na kočku a myš vám zaručeně pořádně potrápí paměť a cudnější jedinci se budou červenat až za ušima. Své jemnější kamarády raději do kina neberte, nebo jim jako přípravu pusťte Old boye.

Mustang

Strhující turecko-francouzský snímek vyprávějící příběh sester na odlehlém anatolijském venkově je silným ženským pohledem na jeden z problémů silně věřících rodin v rychle se měnícím a modernizujícím státě. Cesta pěti dívek za (nejen manželskou) svobodou a jejich životním štěstím je místy napínavější než lecjaký akční film. Uvidíte, že jim stejně jako všichni ostatní budete neskutečně držet palce.

Příchozí (Arrival)

Nový film kanadského audiovizuálního génia Denise Villeneuva provázela neskutečná očekávání, která ještě umocnil první trailer. Snímek všech očekávání dostál, ne-li je i dokonce předčil. Magická hra se slovy a obrazem na pomezí reality a za hranicí času. Osobní odyssea lingvistiky v podání skvělé Amy Adams je vším tím, čím chtěl být Interstellar, ale nepodařilo se mu to.

Realita (Réalité)

Vadí, že film nedává smysl? Ne. A má ho vůbec dávat? Francouzský multitalent a auteur Quentin Dupieux aka Mr. Oizo se toho zkrátka nebojí. Jak zvláštní skládá hudbu, tak takové točí filmy. A my máme bizárek rádi, jak dosvědčil i fakt, že film vybrali do kina právě filmoví fanošci z projektu Scope 100. Film, ve kterém divočák žere videokazetu, zkrátka nemůžete nemilovat.

Toni Erdmann

,,Chtěla jsem natočit drama, ale nějak mi z toho vyšla komedie,říká o svém filmu režisérka Maren Ade, a je to tak asi lepší. Tento německý crowd-pleaser artového/festivalového publika nám jasně dává najevo, že aby film sbíral ocenění, nemusí zrovna vyprávět o genocidách třetího světa apod. Toni Erdmann pobaví i nenáročného diváka, přesto však trefně komentuje současnou generaci manažerů ztracených v korporátním světě a otců hledajících na poslední chvíli vztah ke svým dětem.

Mimo kino

Do své top 10 jsem vybrala jen filmy, které u nás šly do běžné distribuce, přesto si ale myslím, že zde jsou počiny tzv mimo kino , které bych neměla opomenout. Jistě jste si všimli, že v žebříčku nefiguruje žádný český film, ten nejlepší z nich jste totiž mohli jen těžko shlédnout. Je jím pětiminutový animovaný kraťas Happy End, který zpodobňuje všechny histroky černé sanitky, které jsme si vždy vyprávěli před spaním. Dalším z pozoruhodných a výjimečně dojemných snímků je dokument Nick Cave: One more time with feeling, který se promítal pouze jeden jediný den. Za seriály pak u mě jednozačně vede bondovská minisérie televizní stanice AMC The Night Manager.

Rok 2016 byl rokem mnoha výjimečných filmů, přesto se však nemusíme bát ani roku příštího, kde nás čeká např. nový Blade Runner či hned v lednu kritiky opěvovaný muzikál La La Land.

Přihlaste se k odběru novinek!

Zanechat komentář

Buďte první kdo bude komentovat!

avatar
wpDiscuz