Jako každý rok, tak i letos jsem pro tebe sepsal shrnutí toho nejlepšího, co se na hudební scéně letos urodilo v popu a rocku.

David Bowie: Blackstar

Hned v první polovině ledna nás zpražila zpráva o smrti jednoho z největších uměleckých géniů, britského hudebního chameleona, Davida Bowieho. Ten ale i ze své vlastní smrti dokázal udělat umělecké dílo a jen dva dny před tím, než skonal, vydal svoji poslední desku Blackstar. Natočil ji s nejlepšími jazzovými hudebníky současnosti a vytvořil tak zpověď umírající člověka, který se už těší na smrt, jak o tom například zpívá ve skladbě Lazarus v jejímž videoklipu leží na nemocničním lůžku se zavázanýma očima. David Bowie sice zemřel, ale jeho hudební odkaz tu už zůstane navždy.

Rihanna: ANTI

O ANTI jsem psal jako o nejhorší desce Rihanniny kariéry. O tom, že se album slévá dohromady a že je slabé. Během roku jsem ale desku přehodnotil a omlouvám se. Rihanna se nesnaží být umělkyní. Ona umělkyní už je. A dokázala to právě díky ANTI, na němž oživila devadesátkové R&B, reggae a temnější pop. Přesvědčila nás, že rozdělení na mainstream a alternativu už neplatí. A za to jí patří umístění na nejvyšších příčkách hudebních žebříčků.

Beyonce: Lemonade

Beyonce změnila zaběhnuté pořádky a zmátla tak polovinu svých posluchačů. Nahrála totiž pop pro černé ženy, ve kterém probouzí hrdost na své kořeny, afroamerickou kulturu, podporuje feminismus a celé to zaobaluje do svého vztahu s Jay-Zem. Dotáhla to až tak daleko, že na nejsledovanější akci, poločase SuperBowlu se při songu Formation oblékla do kostýmu Černých panterů, teroristické organizace z minulého století, která prosazovala rovnost ras.

Alicia Keys: HERE

Kde začala Beyonce, tam to Alicia Keys dokončila. Svojí deskou HERE, vydanou jen pár dní před americkými volbami, se odprostila od osobních témat. Na desce se často vzdává klavíru, který jí vždy definoval, a za surového brnkání na kytaru zpívá v Kill Your Mama o devastování planety, v soulové Where Do We Begin Now vzdává holt stejnopohlavnímů manželství, v karibskými rytmy okořeněnou Girl Can’t Be Herself strhává stereotypy o ženské kráse a The Gospel odkazuje na afroamerickou kulturu. Víc takových desek prosím!

Bruno Mars: 24K Magic

Abychom ale pořád neposlouchali jen vážná témata, tak přišel Bruno Mars a konec roku rozzářil svojí bláznivou deskou 24K Magic. Jen devítiskladbová deska přináší zpět elán z Uptown Funk a mění ho na funkovou poctu Jamesi Brownovi, která ale náležitě uspokojí i ucho moderního posluchače. Kromě pořádných tanečních vypalovaček, jakými jsou Chunky, Perm nebo samotná titulní skladba, tu najdeme i vyšperkované balady v čele s Versance On The Floor, u kterých roztaje nejedna holka.

+ BONUS Jananas: To samo

I u nás se urodila mimořádná deska. Nenajdeme na ní žádné hudební experimenty, ani hlas, ze kterého by se tajil dech. Je to čistě popová deska, jejíž síla vězí v textech. Ať se jedná o vtipné songy v čele s Antoníme Sovou, titulní To Samo, ve které se autoři skvělě vymlouvají ze svých chyb nebo Janou smutnou, kde slyšíme i: „Je smutné, když štěnátko, na nádor umírá… Já vím, každý trápení své má, ale nejsmutnější na světě jsem já,“ nebo naopak poněkud depresivní Malorážku, která odkazuje na teroristické útoky. Ačkoliv se tak deska netváří, tak je skvělým odkazem dnešní české společnosti, kterou si stojí za to poslechnout.

Přihlaste se k odběru novinek!

Zanechat komentář

Buďte první kdo bude komentovat!

avatar
wpDiscuz