Všichni víme… No dobře, všichni ne, ale většina z nás, které ještě vzdělávali kantoři a ne youtubeři, ví, že Černobyl je město v severní části Ukrajiny a že se zde stala jedna z největších jaderných havárií v dějinách lidstva. Ne všichni ale ví, co se konkrétně stalo, kdo za to může a jaký dopad to stále má.

Pravidlo pěti N – Nikdy nic nedávej na nejvíc

Tohle pravidlo jsem si vymyslel asi před dvěma lety a to tehdy, když jsem otočil knoflíkem ovládajícím teplotu naší nové trouby úplně na max. Podivně v knoflíku luplo a já si pro sebe řekl, že ačkoliv jsou všechny možné přístroje dimenzované na vyšší výkony, než nám základní ovládání umožňuje, proč se snažit z nich vyždímat co nejvíc a riskovat tak jejich poškození. Od té doby se tím řídím a i když je to patrně zapříčiněno mým slabým náznakem OCD, obecně je to věc, kterou není úplně marné dodržovat. Kdyby si to samé 26. dubna 1986 řekli i milí páni inženýři ze Sovětského svazu, mohl jsem právě teď psát článek třeba o něčem úplně jiném.

V Černobylské jaderné továrně selhal lidský faktor a to hned několikrát za sebou. První chyba nastala hned z počátku ve chvíli, kdy byl vydán rozkaz testovat reaktor nad jeho limit, zda bude schopný vytvořit dostatek energie v případě, že by vypadl proud, ne úplně proškoleným zaměstnancům. Ačkoliv se jednalo o tehdejší „mistry“ v oboru, očividně toho moc nevěděli o strojích, které ovládaly, a o fyzice obecně.

Jaderný reaktor, na kterém toto testování probíhalo, byl na konci svého pracovního cyklu, obsahoval odpad se spoustou izotopů, které silně ovlivňovali nestabilitu celého systému, tedy měl být vyměněn [1]. Byl vystaven zátěžovému testu s cílem „vyždímat z toho prostě co nejvíc šťávy“ a zároveň tedy vysokému přetížení, které bylo velmi nebezpečné. Automatický režim, na kterém normálně chod elektrárny běží, by něco takového nepovolil a okamžitě by zasáhl např. vypnutím systému nebo snížením výkonu apod., ale to naši chytří inženýři věděli, a tak automatický režim vypnuli a rozhodli se mít celý proces jen ve svých rukách.

Klasický jaderný reaktor je vybaven řídícími tyčemi, které se při práci vysunují ze, zjednodušeně řečeno, ochranných pouzder. Tato pouzdra zároveň slouží jako ochrana proti nehodě. Pokud systém zaznamená nějaké problémy se stabilitou apod., řídící tyče se zasunou a vše by mělo být v pořádku, ale tato ochrana funguje pouze v automatickém režimu, který, jak už víme, chytrolíni vypnuli.

Když jim pomalu začalo docházet, že chování reaktoru není úplně normální a že to může vést k pěkným problémům, rozhodli se automatický chod na poslední chvíli znovu nahodit, ale to už bylo pozdě. Řídící tyče se chtěly schovat do pouzder, ale vlivem vysoké teploty, která v reaktoru právě byla, se otvory smrštily a tyče se tam nevešly. Troufám si říci, že už nikdo z nich nestačil ani mrknout, když jim obrovský výbuch vystřelil tisícitunové ocelové víko několik stovek metrů do vzduchu a zničil betonové obložení.

Nic netušící obyvatelé

Městečko sídlišťového typu, Prypjat, které s černobylskou elektrárnou sousedí, bylo obývané převážně mladými pracovníky elektrárny a jejich rodinami. Celkem jich tu žilo 47 500. Nacházelo se zde vše, co v jakémkoliv jiném městě – škola, úřady, sportovní a zábavní centra a další.

Výbuch zaznamenalo jistě mnoho z nich, ale nikdo nevěděl, co se doopravdy stalo. Trvalo jeden den než do města dorazila sovětská vojska a evakuační autobusy. Nikomu nesdělili závažnost situace a to možná i z důvodu, že ji neznali ani oni sami. Všem bylo přikázáno nechat vše, jak je, nebalit si žádné věci a okamžitě nastoupit do autobusů, které je odvezou do bezpečí s tím, že se za tři dny vrátí a vše bude v pořádku. Obyvatelé uposlechly, ale do svých domů se už nikdy nevrátily. Přesně to je ten důvod, proč v místních budovách můžete i dnes, 31 let po havárii, vidět předměty, které tam leží přesně tak, jak je tam zanechaly původní obyvatelé – otevřené učebnice ve školních lavicích, vystavené zboží ve výlohách obchodů a dokonce i veleznámé ruské kolo, které je dominantou města.

Ruské kolo - Prypjat
Ruské kolo ve městě Prypjat.

Jako by si závažnost havárie nechtěl nikdo přiznat. Pracovníci, kteří byli najati na odklízení následků výbuchu přímo v elektrárně, byli na místo zpočátku posíláni bez ochranných obleků, třeba jen s rouškou na obličeji. Když se u nich poté začala projevovat akutní nemoc z ozáření, která byla způsobena jejich expozicí obrovské dávce ionizujícího neboli radioaktivního záření, odváželi je do nemocnice v Prypjat, kde se jim začali hromadit pacienti se symptomy, se kterými toho nemohli moc dělat. Aby toho nebylo málo, hromadilo se jim tam také oblečení pacientů, které bylo radioaktivitou přímo nasáklé a ozařovalo tak i pracovníky nemocnice.

Radioaktivní materiál se musí odborně likvidovat a to tak, že se umístí například hluboko pod zem do vybetonovaných místností, kde se nechává do té doby, než přestane být radioaktivní, což může být klidně i několik set let. V Prypjat se s žádným takovým řešením neobtěžovali a jakmile tento fakt zjistili, radioaktivního oblečení se zbavili tak, že jej házeli do nemocničního suterénu, ze kterého je dnes nejradioaktivnější měřitelné místo na zemi.

Nejradiaktivnější místo na zemi - Sklepení nemocnice Prypjat
Nejradioaktivnější místo na zemi – suterén nemocnice Prypjat. (zdroj: youtube.com)

Tuto katastrofu chtěli Sověti samozřejmě ututlat a nikomu ji neoznámili, což je minimálně velmi nezodpovědné. Na Evropu se díky větru valila radioaktivní oblaka, která nám tu krásně pršela a proudila do řek, ze kterých pila zvířata, které jsme my jedli. A kdyby tenkrát nebylo švédských výzkumných pracovníků, nepřišlo by se na to možná dodnes. Ve švédské jaderné elektrárně měřili radioaktivitu všech zaměstnanců při vstupu a při výstupu a bylo jim náramně podezřelé, že jim pracovníci ráno chodí do práce více ozářeni, než když se vrací z práce domů. Při důkladném šetření pak zjistili, odkud vítr vane, a to doslova. Vanul ze Sovětského svazu, konkrétně z ukrajinské továrny Černobyl. Na základě tohoto obvinění pak Sovětský svaz přiznal, k jaké tragédii došlo.

Černobyl dnes

Ačkoliv byla od té doby provedena důkladná dekontaminace a zbudována ochranná opatření – dva betonové sarkofágy přes budovu jaderného reaktoru, výměny 20 cm ornice, dodnes je toto místo se známkami abnormální radioaktivity, a to převážně na zelených plochách, kde nebylo možné půdu vyměnit a v budovách díky vzduchu, který se tam dostal. Nejhojnější radioaktivní prvek, který se při havárii Černobylu uvolnil, bylo Cesium 137, které má poločas rozpadu – tedy čas, za který se radioaktivita sníží o polovinu – 30 let. Prvek lze považovat za neradioaktivní po deseti takových přeměnách. V tomto konkrétním případě tedy za 300 let od nehody. Ještě tedy i generace našich vnoučat pocítí chybu, kterou jsme zavinili v roce 1986 v Černobylu.


Zdroje:
[1] – Dva platy navíc: Článek popisující „Černobyl“ jako selhání etiky inženýrů. Pavrda.cz [online]. 2005 [cit. 2017-11-11]. Dostupné z: http://www.pavrda.cz/cernobyl/bribery.html

Zanechat komentář

avatar

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.