Podobný hudební žánr, tedy EDM, předražené (doslova) všechno a rozmanitá multikulturní atmosféra – i takto bychom mohli popsat Balaton Sound. Ovšem kromě věhlasných interpretů, jako například Nicky Romero, Marshmello, G-Eazy, Dua Lipa, Kygo, Jason Derulo a mnoha dalších, skýtal festival jednu obrovskou výhodu, a tou  bylo, jak už samotné jméno napovídá, jezero Balaton.

Záchrana a pastva pro oči. Záchrana, protože nic nebylo příjemnějšího, než se po 7-8 hodinovém hopsání, kalení a zažívání naložit při východu slunce do příjemně vyhřátého jezera a nechat ze sebe vyplavit vše, co se ve vás v průběhu noci nastřádalo (ať už to bylo cokoli).

Znáte ten pocit, když na festivalu umíráte pod žárem slunečích paprsků, či nechutného dusna ve stanu a není cesta úniku? Na Balatonu to prostě nezažijete. Já osobně jsem do vlastního stanu nevkročil tři dny v kuse, jednak z toho důvodu, že jsem se první večer prorejvil až k vymknutému kotníku a berlím za 1000,- (o tom později), takže můj parťák Zoran se klasicky ocitl v roli otroka, ale hlavně z toho důvodu, že doopravdy nebylo třeba.

Po již zmíněném ranním refreshi jsme se přesunuli k nejbližšímu stromu na pláži, kde jsme spali do doby, než nás začal probouzet malebný zvuk radostných holčičích výkřiků. Proč pastva pro oči? Shodli jsme se, že na festivalu Balaton Sound se sešla největší koncentrace krásných děvčat, co jsme kdy viděli. Možná i chlapců, ale to nás tolik nebralo, takže se omlouvám za nedostatečně objektivní report.

Balaton má při břehu průměrnou hloubku okolo jednoho metru, takže z pláže bylo vidět vše, co střízlivějící člověk potřebuje. Samotný festival však nabízel i široké spektrum denních aktivit, jako například stolní fotbálky, stolní tenis, pouťové atrakce, taneční průvody, nebo také pro fajnšmekry funkční stejdže. Člověk se tu doopravdy zabavit dokázal. Ta pravá zábava přišla samozřejmě až se stmíváním a první show na main stage.

Náš úplně první interpret, na kterého jsme v průběhu pozdního odpoledne přišli, byl G-Eazy. Po stránce technické naše velmi kritické oko nenašlo chybu, zvuk, vizuály, osvětlení, všechno bylo perfektní. Ovšem po celou dobu několika tisícový dav, místo toho, aby si užíval hudbu, tak téměř všichni měli v ruce mobil, byli otočeni zády ke stejdži, a pimpili vlastní selfies. Když jsme se u posledního tracku Me, Myself and I lehce rozvášnili a nadšeně hopsali do rytmu, tak jsme byli probodnuti více než několika naštvanými pohledy z našeho okolí. Z nejistoty nás vytáhl až samotný Gerald, který se snažil dav strhnout skoro stejně urputně jako my, a tak nejenom, že si nás všiml, ale dokonce na nás ukázal a dal nás za příklad. Ano, byl to velmi krásný moment. Musím přiznat, že jsem měl velké obavy, aby festival a jeho přebombený line-up nepokračoval ve stejném duchu líného pohupování, jako tomu bylo na G-Eazym. Naštěstí po úplném setmění se moje obavy rozplynuly stejně přirozeně, jako extáze v ginu mnoha zúčastněných a na atmosféru a davovou energii jsem si již nemohl stěžovat. Celý festival nebyl čistě jen EDM, velmi populární tu byly další poměrně velké stejdže, především drum and bass stejdž, techno stejdž a pop-rock stejdž. Své si tu našel doopravdy každý.

Zoran:

Na chvíli převezmu vyprávění, abych vám pověděl o části, která Jiříkovi bohužel ušla. Na přehnaných shows jako Yellow Claw a Carnage jsme nemohli riskovat další zranění, tak jsem odevzdal všechno křehký Jiříkovi a vydal se do džungle namakanejch týpků a ravujících holek sám. Moje ušní bubínky neochutnaly ještě ani jeden drop a před očima se mi rozehrálo divadlo, jaký jsem ještě nezažil. Uprostřed davu se nejdříve vylidnilo a vznikl zhruba desetimetrový kruh, ten rychle zaplnilo 24 borců, kteří se posadili do dvou řad za sebou a začali veslovat do rytmu hudby, která v tu chvíli řídila absolutně všechno. Ostatní mezitím stáli po obvodu a čekali na signál jak hladoví psi. Pak přišel drop a já myslel, že se oddávám klasickýmu moshpitu, který papáme v Praze odmalička, ale nemohl jsem být dál od pravdy. Následujících 10 vteřin jsem strávil prakticky jenom ve vzduchu, odrážel se od hor svalů jako hadrovej panák a nakonec jsem to zandal čenichem do země. Z tý mě první nejbližši týpek zvedl a zahodil zpátky. Tyhle moshpity se stovkama (doslova) dalších šílenců si budu pamatovat do konce života.

Když odezněl drop, tak jsem se s pocitem jako preživší tsunami dovlekl kousek od davu a začal hledat Jiříka, abych mu pověděl, že přišel o druhou ztrátu panictví. Hledal jsem trosku s obvázaným kotníkem, ale našel jsem blázna, jak hajpí o berlích a dav desítek obdivovatelů kolem něj. Tohle zvíře tancovalo za tři, tak jsem se k němu přidal a lidi nás sosali jako zbytečky svejch čar z telefonu. Alkohol na sebe nenechal dlouho čekat, a tak jsme nastavili játra na power režim a pravidelně s každým dropem stříleli panáky vodky zafre. Prokletí se změnilo v dar, voda se měnila na tvrdej a my jsme poznali, že tady na Balatonu jsme doma.

Jiřík:

Výtečná lokalita a zvučná jména s sebou přináší i jednu velkou nevýhodu, a tou jsou vysoké ceny. Jestli jste si někdy na letišti kupovali vodu, tak víte, jak jsme se cítili při každé obchodní transakci v areálu festivalu. Například jedna porce u stánku s čínským jídlem stála něco málo přes 200 Kč. Nechat si nabít mobil okolo kila, osmina pizzy za 80 Kč atd. Po incidentu s mým kotníčkem hned první večer mi ve stánku s rychlou pomocí dali lísteček, který mám prý vyměnit u jiného stánku se zdravotnickými potřebami za berle. Nezmínili se, že stánek byl poměrně daleko, což mi až tolik nevadilo, protože jsem měl věrného otroka Zorana a jeho neúnavná bedra stále k dispozici, ale co hůř, že stály cca. 1000 Kč, čímž jsem byl odsouzen ke klasickému festivalovému přežívání o vodě a chlebu.

V tento moment jsme zapojili naše vynalézavé české mozečky a vymýšleli všemožné fígle, jak a co dostat zadarmo a musím konstatovat, že v této misi jsme uspěli na jedničku. Krom již zažitého sportovního klání zvaného „Tour de nedopitý drink“ přišel Zoran s daleko sofistikovanějším způsobem. Přitancoval si to ke stánku s čímkoli, předběhl frontu a představil se jako člen Balaton Sound Aftermovie 2k17 teamu s tím, aby mu obsluha perfektně nandala danou chálečku a pečlivě se u toho usmívala, zatímco je natáčel, často i s vybitou kamerou. Poté ukázal pásku, že má status „press“ a „staff“, že za to přeci nebude platit. Poslední dva dny se sice naše úspěšnost rapidně snižovala, jelikož si to mezi sebou vedoucí stánků pravděpodobně pověděli, ale každopádně nám tyto aktivity uspokojily primární i sekundární potřeby, takže beeengr.

Samozřejmě tu byla možnost dojít si do supermarketu, který se nalézal mimo areál festivalu, ale cesta k němu byla velmi dlouhá, cca 40 minut chůzí, což se s kocovinou a při teplotě nad třicet stupňů snáší opravdu těžko a když si uvědomíte, že musíte absolvovat i cestu zpáteční… No škoda mluvit.

Přišlo mi, že i v tom městečku krátkodobě zvýšili ceny, tedy minimálně alkoholu určitě. Možná to bylo jenom tím, že do Maďarska zatím neprorazil Božkov. Tak či tak nejlevnější tvrdý alkohol byla naše oblíbená citronová vodka Kalinka v přepočtu za 300 Kč, což sice není žádná hitparáda, ale neměli jsme moc na výběr.

Bohužel to nebylo až tak jednoduché, protože tamější „prokonfliktní tým“ kontroloval batohy při vstupu, jak do areálu festivalu, tak i do kempu, takže jakékoli pašování bylo velmi obtížné (třeba takový Zoran nedokázal propašovat ani nůžky na nehty). Obecně, kontrola obsahu všemožných zavazadel byla doopravdy důsledná, ale to nelze vzhledem k dnešní době, velkému počtu lidí a národnostnímu složení, organizátorům vytýkat. Co jim ale vytknout rozhodně šlo, byla tristní organizace vlastních zaměstnanců. Nešlo nám do hlavy, proč, když jsme přišli k hlavnímu stánku s informacemi, drtivá většina lidí neuměla ani slovo anglicky, což je na mezinárodním hudebním festivalu celkem problém. Hned první den po příjezdu jsme vyfasovali špatné pásky, plus jsme nedostali další dvě pásky, které jsme dostat měli. Téměř dva dny nám trvalo, než jsme dali vše do pořádku. Z jednoho místa nás posílali na jiné a tak pořád dál, než jsme se dostali zas k původnímu místu, kde nám řekli úplně odlišné informace než napoprvé. Nešlo ani tak o ochotu, několikrát jsme náš trip z jednoho informačního místa na jiné absolvovali s osobní maďarskou eskortou, ale vypadalo to, že byli více zmateni, než my.

I přes jisté nedokonalosti, musím říct, že jsme si Balaton Sound nadmíru užili, poznali spoustu zajímavých lidí, nabrali několik velmi cenných zkušeností a během každého z našich pěti večerů jsme prožívali intenzivní atmosféru na shows těch nejvěhlasnějších interpretů. Pokud na to máte ducha a finance, rozhodně doporučujeme!

text: Jiříkfoto: Zoran

Přihlaste se k odběru novinek!

Zanechat komentář

Buďte první kdo bude komentovat!

avatar
wpDiscuz