Good Charlotte se mě drželi tak nějak od druhé třídy. A i když osmiletou (možná dokonce sedmiletou) mě, nikdo na punk-rockový koncert samotnou nepustil. Slíbila jsem si tenkrát, že si ten sen jednou splním.
A tak konečně, po těch všech letech, jsem držela v ruce lístek. Ve Foru jsem byla už několikrát, a za tu dobu se stalo jedním z mých nejoblínějších míst na koncerty. Je vždy dobře ozvučené, sem tam fouká klimatizace, blízko je bar a i když stojíte někde vzaději, vidíte pořád dobře.
Kapela měla dva předskokany. Já jsem se kvůli časovému nedostatku nestíhala dostavit na první atlantské Issues, ale State Champs mě moc mile překvapili. A stejně tak, se myslím líbili i ostatním, jelikož moshpit šel vidět až dozadu.
Pak samozřejmě nastalo to nekonečné čekání, než se přestaví podium. Já jsem se mezitím přeunula o něco dopřeději. Kolem půl desáté se sálem rozezněly první tóny The Anthem. Sál se dal do pohybu a bylo tomu tak téměř celou noc, pokud se zrovna nehrála nějaká pomalejší písnička.
Sama nevím jak jsem to vlastně udýchala, protože pokud jsem zrovna nezpívala (nebo spíše nekřičela) z plných plic, tak jsem rukou odstrkávala lidi z moshpitu, kteří na mě celou dobu padali, jelikož jsem stála přímo na jeho okraji. To k tomu ale prostě patří řekla bych, jinak by se celý koncert nenesl v tak skvělé atmosféře.
Good Charlotte si za celý večer cením ještě víc. Za celou hodinu a půl energetického koncertování na nich nešla vidět ani trocha únavy. A i když nám chtěli hlavně představit album minulého roku Youth Authority, celému koncertu dominovalo fanoušky nejoblíbenější The Young And The Hopeless (což moje malé osmileté já potěšilo ještě více).
Co nakonec tedy mohu říci? Pokud máte rádi punk-rock a nebojíte se si trochu zařádit v moshpitu, nebo si vykřičet hlasivky, tak určitě příští rok sáhněte po lístku na Good Charlotte. Nebude totiž litovat.
