Po delší odmlce nepsaní, nepřesného odpočinku, zlatého písku, špatného piva a slaných slov, jsem se zase vrátil do země svých předků. Po příletu jsem na letišti potkal to, čemu jiní říkají láska. O to horší bylo vidět, že mi ji odbavily a poslaly na „security“. Letěla za teplem. Tak jsem si narazil čepici přes rohy a vykročil do kolotoče pražského.

Kromě všeho, si musela vzít dovolenou moje inspirace a sociální soudržnost, protože jsem najednou neměl chuť se bavit s kýmkoli. Chtěl jsem jen jet domů, sednout si ke svému stolu, zatáhnout rolety, přehodit přes sebe ručník nasáklej studenou vodou, pustit větrák a hovět si v samotě, nejradši i bez myšlenek. Blbý bylo, že větrák jsem ještě neměl a trávit sám se sebou nějakou dobu je mnohdy horší varianta než s jakýmkoli jiným člověkem ze zasmušilého údolí.

Co jsem ale těsně po svém příjezdu udělal, bylo, že jsem si koupil síťku do okna proti hmyzu, protože co já nesnáším, je, když musím po nocích nahánět neviditelný křidýlka malý víly, která se bohužel nechala přeoperovat na shemale a teď se mě snaží opíchat.

Instalace proběhla úspěšně a v okně jsem měl konečně síťku. Najednou spokojenej, paradoxně jako blecha, jsem si svítil a dlouho uvažoval o jednom momentu. Když jsem totiž nainstaloval síťku do okna, objevila se na ní moucha, jenže ze strany mého pokoje a ne z venku. To mě šokovalo, protože večer, když jsem si tak krásně svítil, tak tam ta moucha stále byla. Seděla na síti, neumírala, ale nemohla ven a já už tu síť sundat nemohl. V noci bych pak okno zavřel a ona by umřela.

Začal jsem si představovat, že já jsem moucha, že já jsem najednou v prostoru, ze kterýho se už nedostanu, začal jsem bzučet a lítat po pokoji. Pak jsem začal psát. To, co jsem napsal, sem teď vložím.

Vletěl, vletěl, vletěl jsem do prostoru  

jež otevřel přede mnou obří nohy

aby se všichni měli na pozoru

když pod rhódským kolosem pluli.

 

Hvězdu jasnou, jsem viděl naposled.

Byla červená, jako šperkovnice.

Čeřil jsem vzduch a ukládal na nocleh

tíhu, jež padla na křídla večernice.

 

Pak jsem si svobodně, královno má!

prolítával vlnami padlých slov,

až do soutoku, kde vítr ošlehá

nevyřčená střetnutí jízlivých nov.

 

A pak pomaličku jsem usínal,

na okně života, z druhé strany.

Bzučel jsem a tichounce dozpíval,

slova písničky poslední panny.

 

Načež jsem šel do vany. Když jsem v ní ležel, přišla bouřka a já zapomněl na to otevřený okno se síťkou, na který jsem si tak krásně svítil, možná proto, abych nasral komáry. Ani jsem si to neuvědomil, v klidu jsem se z okna koupelny díval na blesky a poslouchal hromobití. Pak jsem přišel do pokoje a k mému překvapení nebyla síť v okně, ale v pokoji. Pokud mouchu nezabila bouřka, dostala se snad šťastně na svobodu, za to já stále zůstával na špatný strany sítě.

Přihlaste se k odběru novinek!

Zanechat komentář

Buďte první kdo bude komentovat!

avatar
wpDiscuz