Seděl jsem u svého stolu před otevřeným oknem. Foukal na mě příjemný jarní vítr, který byl na tohle období až příliš teplý. Pomalu a pravidelně jsem ho zhluboka vdechoval nosem a dlouze vydechoval pusou. Snažil jsem se uvolnit před tím, než začnu psát. Nic mě nerušilo. Mobil jsem si před pár dny polil pivem a on naštěstí přestal fungovat. Doma nebyl nikdo. Byl jsem uvolněný. Cítil jsem tu krásnou svobodu, protože jsem věděl, že mi nic neutíká a všechno je přítomné.

Zavřel jsem oči, nadechl se a pomalu si představoval, jak píšu, jak se pomalu na papíře rýsují slova a pak věty, nádhera.

Otevřel jsem oči a po chvíli zase zavřel.

Začal jsem to dělat rychleji a mrkáním jsem docílil efektu zpomaleného filmu, ve kterém se mi promítal výhled z mého pokoje a má ruka, kterou jsem před obličejem máchal ze strany na stranu.

Chvíli jsem tak činil, až jsem zpozoroval, jak zpoza mé ruky, někde v dáli, vylétlo hejno černých skvrn. Tvořily útvar podobný letícímu orlu a jeho rozpjatým křídlům.

Z ničeho nic se jeden z letících ptáků odtrhl od zbytku hejna a změnil směr.

Stále jsem rychle mrkal a díky tomu jsem až po chvíli zjistil, že se ta osamocená letící skvrna na nebi zřetelně přibližuje.

Přestal jsem mrkat.

Po chvíli proletěl tak blízko kolem okna, že jsem si mohl detailně prohlédnout jeho křídla. Zahlédl jsem jeho oči. Polilo mě zvláštní horko a cítil jsem, jak mi ztuhlo tělo. Věděl jsem, že mě registroval, že mě ta černá šmouha na nebi viděla.

Ještě po chvíli, co zmizel v dáli, jsem si nebyl jistý, co bylo to, co mě znepokojilo, co jsem viděl v jeho očích.

Únava mi padla na víčka, a tak jsem zavřel oči. Nechtěl jsem tomu přikládat zbytečně velkou důležitost a snažil jsem se znovu uvolnit. Pocit uvolnění se naštěstí dostavil brzy. Klid mě obklopil a obdarovával příjemným tichem, jaké jsem v Praze ještě nezažil. Na chvíli jsem usnul.

Vzbudil mě zvláštní zvuk, ale ještě chvíli jsem jen tak seděl se zavřenýma očima a zíval. Pak jsem je otevřel.

Celým mým tělem během zlomku sekundy projel tichý výkřik, který rezonoval v mém těle spíš, než v místnosti. Mé tělo bylo ztuhlé a černý stín na mém svědomí seděl přímo přede mnou na parapetu.

Mlčel jsem a nehýbal se. Tupě jsem zíral na černého havrana.

„Bojíš se?“ řekl.

„Já, já nevím,“ vykoktal jsem a hlavou mi projela ostrá bolest.

„Známe se.“

Cítil jsem zřetelně, že se mi potí dlaně a po zádech mi stéká chladná kapka potu, která nepříjemně šimrala. „A kdo jsi?“ zeptal jsem se nerozvážně.

„Krá, krá, krá.“

„Nechci tě tady, proč neletíš pryč?“

„Vzdálit se nikdy nemůžu. Nejde to. Ty to nechceš!“

Nervózně jsem si poposedl a měl jsem velkou žízeň. Aspoň jeden hlt. Sakra aspoň jeden lok by mi stačil. „Není mi dobře, odleť a nevracej se!“

„Odletím a nemusím se už vrátit nikdy.“

„Řekl jsem, odleť. Tak leť už pryč!“ poslední slova jsem už marně vykřikl do dlaní.

„Dobře, odletím.“

Rychle jsem zvedl hlavu: „Počkej ještě přeci.“

Nehybně jsme zírali do své hloubky. Hlava bolela čím dál tím víc. Pocit prázdna a vzteku sílil.

„Vrátíš se ještě?“ řekl jsem.

„Krá, krá, krá!“ a odletěl.

Díval jsem se dlouho někam ven, někam za nebe a do sebe. Nemohl jsem stejně najít nic, co by mě uklidnilo. Zase jsem seděl sám v pokoji. Foukal na mě příjemný jarní vánek z otevřeného okna, ale něco tu po něm zůstalo. Přemýšlel jsem, jak tohle setkání sepíšu.

Zavřel jsem oči.

Foto: Aneta Jodar
Foto: Aneta Jodar

Někdy mívám pocit, že na parapetu sedí doteď. Někdy vyskočí i na stůl dovnitř pokoje. Dlouho se nezdržuje. Je přesně takový, jak si ho představím, je přesně takový, jak to cítím, je to můj havran.

Přihlaste se k odběru novinek!

Zanechat komentář

Buďte první kdo bude komentovat!

avatar
wpDiscuz